Záhorské múzeum v Skalici k sviatku sv. Valentína so spomienkou z časopisu Záhorie ročník 1992.
„Strýček Macháček o svojej nebožce žeňe
Bjetka sa naroďila, ked hnoje vozili, teda nevím, v kerém mjesíci, lebo hnoje sa vozili furt, ked nebilo inší práce. Vím enem, že sa naroďila patnástého v devadesátém roku.
Za ďecka í bila živá trocha, ale neskúr z ňí bila roba k pohledáňú aj k pohlédnuťú. Já sem í ríkával, že ked stóí sama, že nemá páru, ale to sem ju enem tak hňevával. Vzali sme sa hned, jak sem došel z vojni, ludé klebeťili, že už pred svadbú bilo zaďelané, ale nebilo to pravda. Ono Bjetka to drapla z chuťi, to je pravda, a bilo, jak sa ríká, hned po poléfce, ale ináč ve všeckéj počestnosťi.
Velice skoro po svadbje sem došel na to, že ked chcu Bjetku cigáňit, mosím mjet dobrú pamjeť a že pri sprostém mosíš mjet dobrí rozum, ale pri chitrém dva. Pravda, došlo aj na hádki, gde nejsú, ale ona hned vikričala, že od malého pána malí hňev a že furt pletu koše z baňama a tak sem račik hned na začátku stáhel zástavu.
Skoro, moc skoro sa pominúla. Cosik na ňu došlo, lehla a nestala. Ked ju došli nahlédat, ríkala: Trp, ťelo, ked sa ťi na svjet chcelo! A protože ze smrťú ňigdo oldomáš nepil, tá choďila podlevá svojich hoďin, Betka pomali zhasínala, až ráz nad ránem sfúkla svíčku.
Škoda takéj duše v mizerném ťeli! Amen.“
Zdroj: Zapísal Imrich Vašečka st. (citované z časopisu Záhorie, č. 3, ročník 1992) Záhorské múzeum v Skalici
